Nikdy se nesnažila naplnit očekávání. Uršula Kluková si na jevišti získala proslulost svým jedinečným smíchem a vtipným načasováním, ale jejím nejvýraznějším rysem mimo pódium je možná její odmítnutí přikrášlovat životní oběti. Často je charakterizována jako osvěžující upřímnost – žena, která mluví s vědomím toho, kým je.
O Jakubu Fialovi, svém jediném synovi, mluví s pozoruhodnou emocionální jasností. Jakub, který se narodil během jejího prvního manželství s zesnulým režisérem Pavlem Fialou, si šel vlastní cestou k dospělosti, mírně se odchylujíc od normy. Uršula si po celý život nikdy nestěžovala na jeho rozhodnutí. Místo toho, i když si uvědomuje, že pravděpodobně neporodí její vnoučata, vyjadřuje jakési tlumené uznání za jeho nezávislost.
Uršula Kluková – její syn, její samota a poctivě se odvíjející život
| Jméno | Uršula Kluková |
|---|---|
| Narozený | 1941, Nová Ruda, Polsko |
| Okupace | Herečka, komička |
| Pozoruhodná díla | Divadlo Semafor, Modrý kód, Láska na vyžádání |
| Děti | Jeden syn, Jakub Fiala |
| Manželství | Dvakrát ženatý, oba skončili rozvodem |
| Známý citát | „Můj syn je prostě Sparťan.“ |
| Odkaz |
Jednou klidně a rozhodně prohlásila: „Myslím, že můj syn ani nemá schopnosti mít rodinu.“ V jejím hlase je znát uznání, ne zášť. Místo aby si z něj utahovala, označuje ho za „Sparťana“ a vykresluje ho jako nezávislého, možná citově odtažitého muže, který se nezajímá o obvyklé otcovství ani o domácí povinnosti.
Uršula se v posledních několika desetiletích důsledně držela přesnosti, zatímco mnoho hereček v jejím postavení se mohlo takovým obavám vyhnout nebo je obohatit optimismem. Jako by chtěla svůj příběh ukončit dříve než kdokoli jiný, řekla: „Ani nelituji, že nejsem a nikdy nebudu babičkou.“
Vzhledem k tomu, že jsem celý život hrál postavy s velkou osobností, se mi tento typ emocionálního sebeovládání zdá velmi relevantní. Její herecká kariéra se vždy točila kolem jedinečných postav, které byly svérázné, ale zároveň milé a často měly kořeny v něčem velmi lidském, ne v okouzlujících hlavních rolích. Její pověst byla vybudována spíše její přítomností než jejím předstíráním.
Jen málokdo by si v jejím mládí představil tuto kariéru. Narodila se v Nové Rudě v Polsku a dopady války měly na její raná léta vliv. Ve snaze o stabilitu a bezpečí její rodiče opustili Rumunsko. Dlouho předtím, než vstoupila na profesionální scénu, dokončila ošetřovatelské vzdělání a pracovala na oddělení pro tuberkulózu. Teprve když ji manžel seznámil s amatérským divadelním souborem Kladivo, v ní zahořela tvůrčí jiskra. Později se ona i soubor stali profesionály.
Divadlo jí pomohlo vybudovat si celoživotní vztahy. Nejvýznamnějším z nich je její dlouholeté přátelství s hercem Jiřím Krampolem. Jednou poznamenala: „Když jsem se v roce 1974 přestěhovala do Prahy, byl to první herec, se kterým jsem kdy hrála.“ Protože jejich přátelství nikdy nebylo sexuálního charakteru, zůstalo neobvykle stabilní i přes společná pódia a občasné turbulence, včetně soužití po rozvodu a mezinárodních turné.
Devět let strávila v prvním manželství. Také její druhé skončilo. Otevřeně přiznala, že neodpovídá stereotypu konvenční manželky. Nakonec se naučila milovat izolaci, spíše než ji vnímat jako prázdnotu. O manželství uvedla: „Prostě jsem se na takový život nehodila.“
V posledních letech se odklonila od rutiny natáčení po sobě nebo každodenních zkoušek. Ale nezmizela. Hrála ve známých seriálech jako Blue Code a Doctors from the Beginnings a nedávno souhlasila s rolí ve filmu Love on Demand. Její herectví se stále věnuje, ale už jí nediktuje rozvrh.
Jídlo je stále důležité – možná víc než pozice nebo vyznamenání. Je známá svou trvalou láskou k českému jídlu. Vaří, protože jí to dává hmatatelné spojení s ní, spíše než pro Instagram. Zatímco mnoho jiných věcí se změnilo nebo ubylo, jako jsou manželství, životní etapy a očekávání, jídlo přetrvává.
Když mluví o Jakubovi, nevyjadřuje zklamání ani touhu. Místo toho se objevuje jakýsi zralý klid. Její přístup je obzvláště relevantní – a pozoruhodně účinný při uklidňování hluku kulturních očekávání – pro generaci rodičů, kteří se vyrovnávají s možností, že jejich děti nebudou schopny zopakovat jejich cíle ani založit vlastní rodiny.
Rozhodla se žít sama. Zřídkakdy si bere na sebe dlouhodobé úkoly. Už se nesnaží zapůsobit a postupuje svým vlastním tempem. Zdá se, že její touha být upřímná k sobě, svému dítěti a tomu, čeho se naučila nechat být, výrazně posílila její odkaz jako umělkyně a ženy.
Uršula Kluková nám připomíná, že přítomnost, nadhled a upřímnost mohou přispívat k smysluplnosti ve společnosti, která je příliš dychtivá spojovat rodičovství s naplněním. A že výchova zrcadlového obrazu není vždy požadavkem mateřství. Výchova Sparťana někdy znamená milovat ho takového, jaký je.
Od tantiémů za sitcomy po státní dluhopisy, Jak doopravdy vypadá bohatství Volodymyra Zelenského.
